Ano, a proč ne. Jarní pohádky složené ze tří příběhů pro úplně nejmenší diváky jsme nastudovali na jaře a odehráli je v neregulérních podmínkách dvakrát. Dvacáté páté září bylo přesně další možné datum, kdy jsme je mohli uvést.
Ukázalo se, že divadlo patří na scénu a ne na louku pod plachtu. Z hlediska výchovy dětského diváka je nasvícená scéna a potemnělý sál k nezaplacení. Možná to bylo tím, že jsou děti po prázdninách na divadlo více natěšené, nebo právě to divadelní prostředí (ve zrenovovaném sále Koruny) ale diváci seděli jako přišití, nikdo nikam nelezl, nevykřikoval. Prostě pro herce úžasný zážitek.
V prvním příběhu u Paní z Veveří jsme poněkud zmotali text, protože Helenka (pěvecká opora) neviděla do not a na text a ostatní na ní dost spoléhali. Ale i tak byl i na tento příběh z řad diváků ohlas pozitivní.
V klidném prostředí divadelního sálu vyzněl dobře i méně akční příběh O staré vrbě. I ten děti přijaly v úplném tichu.
Naopak třetí příběh Štěněčí trampoty vyžadoval spolupráci s dětmi. Tak jak byly ukázněné při prvních dvou tak hezky spolupracovaly ve třetím příběhu.
Příběhy byly vybírány s ohledem na ty opravdu nejmenší. Pod tři roky tam sedělo dětí deset a opravdu všechny vydržely v klidu koukat.
Závěrem jsme s dětmi zopakovali písničku z pohádky a šlo se domů. My s pocitem dobře odvedené práce a doufáme, že děti s nějakým hezkým zážitkem.