Jak se hraje v ZOO.
Byl to nevšední zážitek. Abychom uspokojily zákazníka, chtěla jsem mít všechno včas nachytané a ošetřené. Po včasném nalodění u mateřské scény jsem si spokojeně oddechla, že teď už se nemůže nic stát. Rekvizity, kostýmy, kulisy všechno naložené, lidi rozsazeni do vozů. První posádka vozu vyjela, plynule se zařadila druhá na třetí jsme sice neviděli, ale co, vyjíždíme. Zhruba po pěti stech metrech, volá poslední osádka: “Nemáte někdo lepenku?“. Divím se, nač již nyní potřebují lepenku, když s ní zajišťujeme konstrukce až při stavbě scény.“ No víš, on se Jirkovi trochu uvolnil výfuk“ Lepenku na spravení výfuku opravdu nikdo z nás u sebe nemá, tak se otáčíme, vracíme se na základnu a hledáme řešení. Hanka jede domů pro drát na vázání věnců, já hrabu ve skladu nějakou jinou lepenku než papírovou. Sotva vyjdu před dům, jde proti mně Jirka a nese celé podivně zkroucené zařízení do chodby našeho kulturního stánku. Na otázku co že to je, odpoví : “Výfuk“ a svrhne ho z ramen na zem. S úsměvem na rtech praví, že to auto pojede, jen je trochu hlučnější a přes rameno prohodí:„ Já nemám technickou, když mě zastaví, tak asi přijdu o řidičák i auto“. Rázem jsem měla po klidu. Celá operace nás samozřejmě zdržela. Naštěstí, průjezd městem byl bezkolizní . Jako malá kolona, jsme dodržovali důsledně všechny předpisy, abychom na Jirkovo auto zbytečně neupozorňovali. Sotva jsme dojeli na místo určení, docvakla Nikče skutečnost, že jsme v ZOO a že ona jí vlastně nemá ráda, protože jsou tam nesvobodná zvířata a začalo se jí dělat nevolno. Samotný průběh pohádky a dalšího programu byl velmi uspokojivý. Děti sice průběžně docházely z jiných souběžně probíhajících atrakcí, ale u nás seděly nejdéle a velice dobře spolupracovaly. Kašpárek šel opět s pusou na špacír, tak že se bavili i rodiče. Po tříhodinové produkci vyrážíme spokojeni k domovu. Nejprve Jirka a pak další dvě auta. Jsem v posledním voze, když poslouchám Hanku: “Kam ten Pavel jede? To jede za Jirkou? Proč nejede pro pána Jána do tunelu?“ V zatáčce vidíme, že Jirka před Pavlem vůbec není. Žhavím telefon:“ Kam to jedete?“, „ My nevíme, znáte cestu? Tak jeďte před námi“ Hanka se naštěstí zorientovala velice rychle a vyrazila směrem k domovu. Druhé auto se nás drželo jako klíště, tak se stalo, že jsme dojeli všichni zpět. Uklidili věci do depozitu a šli vyřešit Jirkův výfuk, který musel nacpat do vnitřku vozu. Konečně došlo na Hančin drát na věnečky, kterým jsme společnými silami zajistili kufr, aby Jiřík cestou nic z nákladu nepoztrácel. Jak se hraje v ZOO, dobře, když počasí přeje a možná i v klidu, když neupadávají výfuky